Kapitola první
Kapitola 1. Překvapení
Ráno seděla Vonda ve svém Newyorském bytě a upíjela kávu. Na okenní římsy dopadaly slzy nebe a celé město se zdálo šedé. Pozorovala lidi na ulici, jak se snaží ukrýt pod deštníky a na zastávce autobusu. Její ráno bylo stejně šedé jako New York. Po jejím expříteli zbyl v chodbě jen prázdný háček na kabát. Nic už ji nemohlo toho dne překvapit… Došla do kuchyně aby si dolila hrnek, když se rozezněl telefon. Po chvilce hledání jej objevila na mikrovlnné troubě.
,, Shepard, prosím…?“ Zaznělo volajícímu do ucha.
,,Ahoj, tady je Jack…Jak se daří? Mám pro tebe dárek… Víš, jak jsem ti říkal, že na něčem pracuji, a že to bude zaručeně bomba??“ Vychrlil Jack Devis.
,,No ahoj…co? Jo, no to jsi říkal na té oslavě, to si pamatuju, ale dárek pro mě?? Proč? Já myslím, že už ani nic od života nechci.“ Rezignovaně řekla Vonda.
,,Ale no tak, hlavu vzhůru, ten blb si tě vůbec nezaslouží!! Tak já ti to teda řeknu, ono my nic jiného nezbude… ten dárek, totiž zítra dorazí do New Yorku. Našel jsem Ally.“
Na obou koncích telefonu se rozhostilo ticho.
,,Cos to povídal?! Jak našel?Jak dorazí?? To jako, že bude ve stejným městě jako já?? Myslíš, myslíš, že by bylo možné se s ní setkat?? Alespoň z dálky se na ní podívat??“ Začala po několika vteřinách Vonda.
,,No, jako, že jsem ji opravdu našel. Jmenuje se Alžběta Kvasničková, bude tu dva roky studovat angličtinu a nějaký volitelný předmět- jde o výměnný program.Sháněli lidi, kteří by byli ochotni u sebe ty studenty ubytovat, tak jsem tě zapsal….., takže se s ní budeš muset setkat, jinak nebude mít kde bydlet.“ Oznámil vyčkávající Vondě Jack.
,, Co?? Jak to myslíš, co jí mám asi tak po 27 letech říct???“ Vonda nebyla najednou schopná stát na vlastních nohách, musela si sednout.
,,Klid, máš na to celý rok, zlato. Řekneš jí to, co budeš chtít….Napřed se s ní poznáš, ne? Budeš se chovat, jako obyčejná bytná a uvidíš sama…. Jo bude ti volat až dorazí…hodně štěstí…“ Řekl Jack a zavěsil sluchátko.
Vonda nyní zůstala sama se svými myšlenkami a s telefonem v ruce. Zírala před sebe do zdi a uvažovala o tom, co se bude dít, to přece nemohla být pravda.
O půl hodiny později stála v pokoji pro hosty a uvažovala co kam dát, jak co přesunout, co bych jí měla koupit??? Polohlasně přeříkávala možnosti. Zastavila se u okna, do kterého se nyní opíralo slunce, snad znamení nových začátků? V tom se opět rozezněl telefon…
,,Shepard, ano?“ Ohlásila se Vonda a člověku na druhém konci došla všechna slova.
,,Haloo, je tam někdo??“ zkusila Vonda.
,,Dobrý den, tady Alžběta Kvasničková, měla jsem Vám volat, ohledně ubytování, no, my jsme přijeli dřív, vadilo by hodně, kdybychom se setkali už teď?“ Vypravil ze sebe dívčí hlas.
Nyní zase nemohla ta správná slova najít Vonda.
,,Jste tam?“ Zeptala se Ally do tichého sluchátka.
,,Ano, jo jasně, žádný problém, kde jste? Kde Vás mám vyzvednout?“
My? Jo jsme ve Starbucku na 4av. Tak kde se Vám to hodí?“
,,Skvělé, zůstaňte tam, já pro Vás dorazím.“ Řekla Vonda.
,,Fajn, ani se nehnu…, tak zatím.“ Rozloučila se Ally.
Vonda zase osaměla s telefonem v bytě.
No a je to tady….řekla si polohlasem. Znovu uchopila sluchátko a vytočila číslo Jacka.
,,Ona už je tu, co mám dělat? Já vůbec netuším co mám dělat..Co jí mám říct, jak se představit?“ Spustila Vonda do sluchátka a čekala na odpověď na druhém konci.
,,Vondo? Kdo je tu? Jo Ally? Ale tak klid přece. Řekneš jí co chceš, to už jsem ti říkal, nedělej si s tím takovou hlavu, u nich určitě nejsi tak známá jako tady, takže se tvař jako normální bytná… Jsné???“ A Jack opět zavěsil sluchátko.
Vonda ještě chvíli stála v předsíni, nakonec přece jen vzala do ruky klíče od vozu, zamkla domovní dveře bytu 432 a vyrazila pro Ally, která na ni čekala a ani v nejmenším neměla zdání, kdo je ta žena, která se blíží vozem ke 4av.
A kdo, že je Ally?? No přece já…….
…........................................................................................................................................................................
Seděla jsem ve Starbucku a upíjela svoje kafe…no to bude hodně zajímavé…. Já a Vonda Shepard..copak je to vůbec možné? .. uvažovala jsem a pozorovala lidi co přecházeli kolem výlohy. Ostatní děvčata již byla pryč a tak jsem tu seděla sama se svými zavazadly a kávou.
Vzala jsem do ruky svůj bloček a začala jsem zase psát své dokonalé nápady. V několika vteřinách jsem byla ve svém světě.
,,Ally?“ ozvalo se do mé krajiny, kdesi u jezera….
,,Ally?...“ zdvihla jsem hlavu a stála tam….usměvavá, vysoká blondýna v koženém sáčku.
,,Ahoj, tak jsem si to tipla dobře…… já jsem Vonda“ Podala mi ruku.
,,Jé, dobrý den..já..jo Alžběta, Ally…“ Nějak jsem vůbec nevěděla co jí říct.
Sedla si klidně proti mně a prohlížela si mne od hlavy k patě, stejně jako já ji.
,,Copak to píšeš…?“ Zeptala se po chvilce.
,,Takový příběh o jedné dívce, je to hloupost, ale mne to prostě baví…“ Pohladila jsem desky svého zápisníku.
,,Ne, rozhodně to není hloupost, taky mám svůj oblíbený zápisník, kam si píši vše, co mne napadne a občas z toho i vznikne nějaký text, víš já, no jsem zpěvačka“ začala Vonda, ale to už jsme jí skočila do řeči zase já, ,,Já vím, mám Vaši muziku moc ráda, vlastně mám od Vás asi vše, co jste kdy vydala, tedy krom By 7:30 to je nemožný sehnat.“ Vychrlila jsem na překvapenou Vondu jedním dechem.
,,No tedy, tak já mám nejen novou spolubydlící, ale i fanynku?? Tak to mám radost, ani nevíš jakou, vlastně ani nevím o moc lidech, kteří by měli mojí diskografii… Jo prosím jedna prosba….nevykej mi…ano? Jmenuji se Vonda…“ Usmívala se na mne…..
,,O.k. jasné, ráda, ahoj……na to si teda budu muset zvyknout… ráda…“ Opětovala jsem její úsměv.
Vonda se zadívala na můj hrnek.
,,Jak jsi na tom?“
Nechápavě jsem se podívala na ni a pak na hrnek a docvaklo mi to – to už se smála.
,,No, že bych si když tak taky došla pro kafe – víš?“ Smála se dál.
Bylo to dost nakažlivé – smála jsem se taky, takže si lidi kolem museli myslet, že jsme se zbláznili obě.
,,Jsem tak v půlce, tak si klidně pro kafe dojdi – jestli tedy máš chuť.“ Řekla jsem když jsem se uklidnila.
,,Fajn, jdu“ Uklidnila se i Vonda a zmizela k pultu.
Já jsem z ní nebyla schopná spustit oči. Nezdá se mi to? Nezazvoní mi najednou budík??
Pomyslela jsem si.
Budík zatím nezazvonil a Vonda se vrátila ke stolu.
,,Copak?“ Zeptala se .
,,Co? Nic…zamyslela jsem se.“ Upila jsem ze svého hrnku.
,,Tak to, jo… jak tak koukám máš tu kytaru… že bych měla takovou kliku, že bude u mě bydlet i muzikantka???“ Přejížděla pohledem po mé kytaře.
,,No muzikantka, to nevím, ale mám muziku ráda a ráda si zahraju i na kytaru nebo na klavír..občas i na flétnu….“ Zadívala jsem se na ni taky.
Vonda se začala usmívat ještě víc.
,,No tak to bych tě třeba i mohla učit, kdybys tedy chtěla……“
,,Wow, fakt to by bylo skvělé…..fakt moc ráda… budeš mně učit svoje věci??“ Vydechla jsem nevěřícně.
,,No jasné…. Mrkla na mně.“
Čas ubíhal pozvolna, jako mizela z hrnků naše káva.
O hodinku později jsme mířili k vozu. Vonda mi pomohla naložit věci do kufru. Usadili jsme se , zapnuli si pásy a vyrazili jsme ,,domů“. Jeli jsme po Walt street, pak jsme zabočili do postranní ulice. Byli zde úzké vysoké domy. Zastavili jsme u jednoho. Na zelených dveřích, bylo mosazné klepadlo a na zvonku bylo drobným, úhledným písmem napsáno Shepard.
Vonda odemkla dveře, stáli jsme v předsíni.
,,Tak pojď,“ vybídla mne. Vstoupila jsem tedy ještě více do útrob domu. Věci jsme zatím nechali tady.
,,Trochu tě provedu..“ zazněl Vondin hlas. Vedla mne spodkem domu.
Ocitli jsme se v kuchyni. Po pravé straně u zdi byla lednice, mikrovlnka a skříň na nádobí. Naproti tomu pracovní plocha, sporák a dřez. Pod pracovní plochou urytá myčka.Naproti ní pod oknem jídelní stůl. V rohu vedle skříně na nádobí byla komora a zároveň spižírna.
,,Nemáš hlad? Nebo žízeň??“ Zaznělo mi v uších.
Podívala jsem se na Vondu, která v tu chvíli stála u lednice a zjišťovala stav zásob.
,,Tak hald trochu, ale jestli se ti nechce vařit mám ještě nějaké zásoby sušenek….“
,,Máme tady…. Těstoviny a omáčka ta je hned ne?...Tak co myslíš??“ Otočila se ke mně.
,,Velice lákavá nabídka, tak já nakrájím rajčata…..“
,,O.k.“ Vonda mi podala mísu s rajčaty a sama postavila hrnec s vodou na sporák.
Já jsem začala krájet rajčata a Vonda zmizela kdesi předsíní. Slyšela jsem jen její vzdalující se kroky.
,,Chovej se tu jako doma…“ Ozvala se z horního patra.
Voda na sporáku začala bublat tak jsem tam dala špagety…odložila jsem nůž do dřezu došla jsem k oknu naproti přes ulici byla malá kavárna, před oknem strom, krásně oděný do zimní róby. V rohu u jídelního stolu byla malá skříňka s CD přehrávačem. Koukala jsem po nějakém CD, ale žádné jsem nenašla. Vyrazila jsem tedy do předsíně ke svým zavazadlům, ale ty už tam nebyli. Rozhlížela jsem je kolem, ale neviděla jsem je. Vydala jsem se tedy nejistě po schodech vzhůru. Ocitla jsem se přede dveřmi, na nichž byla cedulka Ally. Byli hned první.. Otevřela jsem je. Byli zde i moje věci. Přímo proti dveřím pod oknem byli 2 stoly. Po pravé straně byla podél zdi knihovna s televizí a s hifi věží. Proti knihovně veliká postel a za postelí (vedle) vchod do šatny. Po levé straně toaletka.
,,Líbí se ti tvůj pokoj??“ Ozval se pojednou hlas za mnou. Trochu jsem sebou trhla.
,,Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit“ omlouvala se Vonda.
,,To nic, je nádherný….vážně.“ Odpověděla jsem popravdě. Vonda mne pootočila ven na druhou stranu. Vyšla jsem. Otevřela vedlejší dveře… ,,to je koupelna“ řekla …byla to spíš rezidence, fakt krásná. Veliká vana se sprchou, krásné dlaždičky….
,,Tak tady vedle mám ložnici já, a tamhle je pracovna“ Pokračovala ve výkladu Vonda.
,,Kdykoliv budeš cokoliv potřebovat tak přijď, ano?? I o půlnoci, platí??“ usmívala se na mne.
,,Platí.“ Mrkla jsem na ní.
Vonda se otočila a seběhla po schodech ke zvonícímu telefonu. Já jsem si doteď ani nevšimla, že zvoní. Vešla jsem do pokoje, že zkusím najít nějaká ta CDčka.
,,V klidu se vybal a odpočiň si“ ozval se z kuchyně známý hlas.
Sedla jsem si na postel a uvažovala kde začít. Pak jsem vstala uchopila jsem tašky a odkráčela jsem do šatny. Byla to malá místnost s tyčí a s poličkami. Bylo tu i nějaké oblečení a u něho cedulka ,,když se ti bude líbit, tak jej nos..“ Také zde bylo velké zrcadlo.
Jako by Vonda věděla kde jsem. ,,doufám, že se ti to oblečení bude hodit…“
Sáhla jsem po modrých legínách a šedém tričku I love N.Y. ….. Pak jsem se převlékla a vybalila jsem věci. Za nedlouho byla šatna zabydlená.
Sedla jsem si nyní ke stolům a prohlédla šuplíky. Ve spodním byli čisté sešity a trhačky. Na stole byl hrnek s propiskami a tužkami. Druhý stůl byl bez šuplat jen na velký PC…ale ten tu nebyl… pomyslela jsem si, že je to škoda, ale nemusela jsem si zoufat, protože jsem sebou měla svůj notebook.
Zaplnila jsem tedy i šuplíky. Knížky jsem uložila do knihovny proti posteli. Na volné police jsem uložila CD, DVD a VHS….Na nástěnku která visela nad druhým stolem jsem si přišpendlila fotografii našeho hafíka a hned vedle neteře a ještě prozatímní rozvrh do školy… Kalendářem jsem v podstatě zabydlela stůl. Prázdné tašky jsem odnesla do šatny.
Vybalila jsem i kytaru, položila ji na postel a našla jsem si zpěvníky, ladičku a kapodastr. Pak jsem začala hrát.
,,Můžu dál?“ Ozvalo se ve dveřích.
Otočila jsem hlavu k Vondě. Držela v rukou misky se špagetami.
,, Jo jasně.“ Dala jsem pryč zpěvníky, kytaru jsem posunula k polštářům. Vonda si sedla ke mně na postel a podala mi mou porci.
,,Nevadí, když se najíme tady?Nejraději jím v posteli.Víš…“
,,Nevadí…. Hmmm to je dobrota…..“ Zhodnotila jsem naše dílo.
,,Jo, jo povedlo se nám to, co?“ mrkla na mně..,,Jsem ráda, že ti to oblečení je…Sluší ti..“
,,Děkuju, moc se mi líbí…“ usmála jsem se na ni.
,,Koukám, že bez kytary se neobejdeš….. tak to má být, cos to hrála??“ pokoušela se přečíst něco ze zpěvníku……
,, No hraju ráda jako samouk, ale baví mně to, tohle jsou písničky co jsme zpívali s kapelou….“ Přisunula jsem jí blíž aktuální stránku.
,,S kapelou???“ Usmívala se ještě víc….
,,No jo zpíval jsem v kapele, jen chvíli nebyl čas a našim se to moc nezamlouvalo, ale bylo to fajn..“ Bavilo mne ji pozorovat jak jí zářili oči.
,,Tak to předpokládám, že si spolu taky zazpíváme…“ Zadívala se na mne…
,,No já nevím…. Doma klidně ale jinak……..“ nervózně jsem prohrábla zbytek špaget.
,,Klid…. Napřed doma a pak se uvidí…. Ju????“
Dojedli jsme špagety a chvíli jsme zůstali sedět.
,,Odnesu to do myčky a mohli bychom vyrazit ven, co ty nato??“ Pronesla do ticha Vonda
,,Tak jo super……to bude prima.“ Vonda zmizela opět v kuchyni a já si vzala ,,nové“ džínsy, které jsem našla v šatně. Popadla jsem peněženku, telefon a seběhla jsem po schodech. Vonda už čekala v kabátu. Natáhla jsem si bundu a mohli jsme vyrazit.
Usadili jsme se do vozu, připoutali a Vonda nastartovala.
,,Tak chtěla bych ještě do vybavit tvůj pokoj… počítačem….tiskárnou… no moc se v tom nevyznám, bude to na tobě…taky bych docela koukla na nějaké akce….a kdybys něco konkrétního potřebovala tak se nestyď a řekni si, ano?“ Spustila Vonda.
Byla jsem překvapená a tak jsem jen mlčky kývla.
,,Zítra máme sraz se třídou v College centru v 11, ale nevím kde to je…“ řekla jsem po chvíli.
,,Já tě tam zítra hodím, neboj.“ Řekla Vonda a zabočila na větší ulici.
Dojeli jsme do obchodního centra.
,,Tak jsme tu…“ pronesla před sebe Vonda, když parkovala auto.
,,Je to borovské…“ zhodnotila jsem.
,,Jo, to jo, ale zase je tu vše pod jednou střechou.“ Zabouchla dveře a zamkla.
Výtahem jsme se přesunuli do patra s elektronikou. Bylo tu nepřeberné množství počítačů a techniky…..
,,Jaký by se ti líbil??“ Zeptala se.
Rozhlédla jsem se kolem sebe… Chvíli jsem přejížděla očima cedulky s cenami a parametry. ,,Na peníze se nekoukej, tak trochu doufám, že mně s tím naučíš zacházet…“ usmála se Vonda. Už zase mi četla myšlenky, jak to asi dělá.
Zamířila jsem tedy k jednomu menšímu appelu… byl celý průhledný a měl žluté rohy…
,,Ten je vážně pěkný“… řekla Vonda. Prohlédla si jej a už volala na pracovníka. Chtěli bychom tenhle PC a samozřejmě taky vybavení. Koukala jsem jako blázen. Během chvíle jsme měli pc, tiskárnu s kopírkou a scannerem v jednom, a pár her….
Nechali jsme si ho uschovaný u kasy a pokračoval jsme v nákupech…
,,Tak dál…. Dochází nám jídlo, ale to asi až na konec ne? Máš už americký telefon??“ Zeptala se Vonda.
,,Co?“ Nějak mi nedošlo na co se ptá.
,,No telefon, tady na volání.. ten český tě tu asi vyjde draho, nemyslíš??“ Usmívala se, očividně se bavila.
,,Jo to asi jo, nemám, myslela jsem že stačí, když si koupím americkou simku….“ Řekla jsem.
,,To nevím, ale myslím, že když ti koupím telefon tak tím nic nezkazíme, ne?? Alespoň tě budu mít pod kontrolou….“ Podívala se na mne tak, že jsme se začali obě smát….
,,Jaký máš ty?“ zeptala jsem se Vondy.
,,No vyklápěcí… tuším samsung…“ mumlala Vonda a lovila svůj telefon v kabelce…
,,No tak já chci taky takovej, ale jinou barvu….“ Prohlásila jsem rozhodně…
,,Fajn..“ Přikývla Vonda a ve chvilce jsme stali v obchodě s telefony, kde jsem si vybrala modrý samsung… pán byl navíc tak ochotný že mi do něj přehrál čísla ze starého telefonu.
,,Počkej moment jak se tu vlastně platí telefony?“ Ptala jsem se Vondy když jsme usedali v ,,občerstvovací“ části centra.
,,No nechala jsem tě pod svým paušálem, mám to výhodné… a mně budeš volat zadarmo a já tobě taky…“ Informovala mne.
,,Tak dobře, ale neměla bych ti něco přispívat?“ Zadívala jsem se na ni.
,,Ani nápad…vážně … mně to udělá radost…“ Usmívala se od ucha k uchu …
Na tohle se už fakt nedalo reagovat..
Když jsme se občerstvili, pokračovali jsme směrem papírnictví, tady se líbilo velice oběma….
Brala jsem do ruky notýsek po notýsku a prohlížela je jako drahé prstýnky… Vonda to dělala jako já….. bylo mi tu sní vážně dobře… Odcházeli jsme s plnými taškami. Závěrečná štace byli potraviny, ty jsme brali velice rychle…. O několik hodin později jsme seděli v autě a mířili jsme domů.
,,Jsi hodně unavená??“ Zeptala se Vonda..
,,Ne ani ne, proč?
,,Mohli bychom u tebe zapojit ten PC? Že bychom ho vyzkoušeli??“ nahodila.
,,Jasně… bez problému.“ Mrkla jsem na Vondu.
Když jsme dorazili domů, Vonda šla vybalit věci a já jsem začala dávat do kupy ten pc.. po chvilce s kablíkama to najednou naskočilo.
,,Už jede….“ Křikla jsem dolů….
,,Ty jsi teda šikula, já bych to do kupy nedala… a internet jde??“
,,No jasné, vždyť tu máš přípojku od telefonu… koukej…“ Klikla jsem na Gogole a už to bylo.
,,Šikovná holka… to jsem si se opravdu pořídila někoho užitečného…“ smála se Vonda.
,,Tak, co by tě zajímalo.“ Zeptala jsem se jí.
,,No třeba jak najdu svoje stránky….“ Zadívala se zájmem do obrazovky.
,,Oficiální, nebo neoficiální?“
,,Copak já mám neoficiální??“ Zeptala se nevěřícně Vonda….
,,No jistě i já jsem ti dělala jedny neoficiální…“ Prořekla jsem se.
,,Vážně?????? Můžu je vidět??“ Zeptala se nadšeně ..oči ji teď zářili, jako září dětem u vánočního stromku.
,,Jak si přeješ…“ usmála jsem se a zadala příslušnou adresu do vyhledavače… za chvíli už Vonda prohlížela moje stránky o ní……
,,Škoda, že nerozumím tomu co tu o mně píšeš….“ Řekla, ale ne zklamaně… tak, jakoby to byla pobídka k překladu….
Ve stručnosti jsem jí tedy vyložila co tam o ní říkám, a ona se tvářila spokojeně…..
Pak jsme prohlíželi kde co…. Na mém notebooku jsem jí ještě ukázala fotky… a pak jsme zjistili že budou 2 hodiny v noci….
,,Teda to už je pozdě… půjdu spát… ty bys měla taky…. Zítra jdeme do školy, co?“
Usmála se a dodala…,,děkuju bylo to vážně krásný…..celý den….“
,,Mně se to taky moc líbilo….děkuju…Dobrou noc…“ řekla jsem.
,,Tobě taky krásnou noc… a dobře se vyspi, ať se ti něco krásného zdá…..“ Vonda zmizela ve dveřích.
Bylo ještě slyšet jak si něco pobrukuje v koupelně…
Vše jsem po vypínala a po zhasínala a sedla jsem si nepostel. Dívala jsem se oknem na noční New York.
Přemýšlela jsem co dělat, nejednou se mi vůbec nechtělo spát.
Vzpomněla sem si na to, co Vonda říkala, že můžu kdykoliv za ní i o půlnoci……
Vstala jsem tedy a vydala jsem se nejistě k vondině ložnici.
Zaklepala jsem na dveře a pak jsem vzala za kliku….
Vonda si něco četla….
,,Potřebuješ něco?“ Zeptala se.
,,Nemůžu usnout, můžu být chvíli u tebe?“ Srdce jsem měla až v krku, co asi řekne, pošle mne pryč..
,,Ale to víš, že můžeš, pojď“ Zaznělo mi v uších. Vonda se posunula na posteli. Vlezla jsem k ní. ,,Co čteš?“ Zeptala jsem se.
,,To je program koncertu na zítra večer. Půjdeš se mnou? Neboj se já tě nekousnu, pojď blíž..“
Přisunula jsem se tedy ještě blíž.
,,Vážně bych mohla s tebou?To by bylo skvělý, mám tvoje písničky moc ráda..“ Řekla jsem.
,,Jasně, že bys mohla…. Víš co mne napadlo?...“ chvíli se odmlčela..
,,Víš, no….. já…..nevím, jak bych to řekla…. Vždycky jsem si přála mít dceru…..osud, ale rozhodl jinak…. Teď jsi ale tady ty… tak mne napadlo…, že kdybys chtěla…no, víš, já…vím, že to není…….“
Nastalo ticho, dívala se na mně zda něco řeknu. Nevěděla jsem co říct, moc jsem si to přála, bylo to zvláštní…. Ale nebyla jsem schopná slova. Tak jsem se jí místo proslovů schoulila do náruče a hlesla jsem jen .. ano.
Vonda mne objala tak pevně, že jsem myslela, že mne rozmáčkne.
Nevím, jak ten pocit který následoval v dlouhém tichu popsat. Bylo to, jako bych se vrátila domů.
